Francoise van Rossem

24. října 2016 v 17:58
JMÉNO:Francoise van Rossem
VĚK:17.9.1998 - 18 let
RODIČ:
Bastet
ROKY SLUŽBY:0 let
POSTAVENÍ:Umělec
KA:Mainská mývalí kočka
PENÍZE:50 EGP
FC:Amra Cerkezovic
HRÁČ:Magnoliaen


Často se vám může stát, že si ji spletete s chlapcem. Posledních pár měsíců si totiž stříhá vlasy na krátko a tak vlasům dlouhým až po zadek už dávno odzvonilo. Většinou jsou v takovém zvláštním rozcuchu alá právě jsem vstala a nemám čas ani chuť s tím něco dělat. Tím, že má krátké vlasy jí ani nejdou moc dělat účesy, takže veškerá snaha končí u toho, že si vlasy sepne sponkou, nebo si dá látkovou čelenku. Její vlasy jsou přirozeně hnědé, nikdy si je nebarvila, takže jsou pořád přírodní.
Její rysy nejsou vyloženě dívčí. Má výrazné lícní kosti a celkově působí trošku propadle, ale né nezdravě. Ona je celkově samá kost a kůže a do toho měří cca 173 centimetrů, což zrovna dvakrát nepomáhá. Někdo by řekl, že má postavu ideální pro modelku a ona by se tím snad i mohla živit, ale nechce. Tenhle průmysl nemá zrovna v lásce a i když se jako každá jiná pěkně obléká, tak by se nikdy tomuhle ďáblu neupsala.
V zelených očích můžete vidět jiskřičky, když se usmívá. Kdysi byl její úsměv skoro mýtem.. Hodně se trápila, málo se smála a celá vypadala nezdravě, dokonce i chvíli měla problém s jídlem a snad i to může za tu její vychrtlost. Teď už se však usmívá častěji. Kolikrát to není úsměv od ucha k uchu, ale jenom jemný, nepatrný, ale o to krásnější. Jako kdyby neustále myslela na něco pěkného o což se vlastně snaží.
V létě se jí občas objeví nějaká ta piha na obličeji a celkově má po těle poměrně hodně znamének, ale není to nic extrémního. Další zvláštností, nebo jak to nazvat jsou dvě podélné jizvy na jejích předloktích. Je to památka na to, jak se předtím snažila zabít. Táhnou se od loketní jamky až k zápěstí a nejdou přehlédnout. Frankie proto často nosí dlouhé rukávy, aby nebyly jizvy vidět, ale nijak se za ně nestydí. Někdo by možná přemýšlel nad tím, že je překryje tetováním, nebo tak něčím, ale ona ne. Chce, aby byly vidět. Chce aby byli připomínkou toho, co se stalo a co se stát mohlo.
Jinak se obléká poměrně jednoduše. Většinou jsou to obyčejné džíny, různá trička, košile, halenky.. Všechno většinou v jednoduchých barvách, většinou do modra, šeda, černá bíla, sem tam si obleče i něco do zelena. Nedivte se, když ji potkáte bosou. Moc ráda chodí bosky, pokud je to možné a pokud ne, nosí většinou kecky, nebo polobotky.
Jedním z neoblíbenějších kousků je stará, džínová košile, kterou má po otci a je jí hrozně velká. Teď už ji nosí jenom když maluje nebo je prostě v ateliéru, občas se však stane, že ji v té košili, celé od barev, potkáte i mimo něj.
Na šperky si moc nepotrpí.. Nemá propíchnuté uši, takže náušnice nenosí vůbec, občas si vezme nějaký jednoduchá náhrdelník, ale tím to tak končí. Kdysi měla piercing v nose, ale ten si musela tehdy v léčebně vyndat a od té doby si jej už znova nedala.



Při pohledu na tu hubenou dívku, s rozkošným úsměvem a neposedným rozcuchem byste snad nikdy neřekli, že tahle dívka kdy mohla trpět depresemi. Jediným důkazem jsou dvě podélné jizvy na zápěstí, které svědčí o tom, jak špatně na tom byla. V tom všem tehdy byla šikana, pocit odmítnutí, připadala si sama, neměla žádné přátelé a to, že se nezačlenila do kolektivu, to jí nijak nepomohlo. Proto se tahle dívka pokusila zabít.. Naštěstí neúspěšně. Její otec jí tehdy našel a doktoři ji potom zachránili. Trvalo to několik dlouhých měsíců, než ji tehdy z ústavu pustili.. Byly to měsíce plné slz zoufalství, že to nezvládne, terapií, prášků a probrečených nocí.. Ovšem, tohle všechno, tenhle očistec z ní udělal úplně jiného člověka. Jako fénix povstala z popele..
Takže Francoise, kterou potkáte teď se vůbec nepodobá té staré. Je to milá dívka.. Na všechny se snaží usmívat, ke všem se snaží být milá, je skromná a neuvěřitelně laskavá. Má neuvěřitelný soucit s těmi, kteří museli projít tím, čím si musela projít ona, nebo čímkoliv podobným.. Vždycky se snaží bránit slabší, jenom aby nikdo další nemusel prožít to samé. Pořád se snaží být co nejvíce pozitivní. Na všem hledá to dobré a dokáže i z té nejběžnější věci udělat něco kouzelného. Maluje obrázky do nudných knížek, aby se lépe četly, nechává origami zvířátka po celém městě a přidává vzkazy, tančí jenom tak v dešti a vždycky má u sebe pár bonbónů, které moc ráda rozdává.. Snaží se prostě zlepšit den všem, snaží se, aby každý měl nějakou malou věc, nad kterou se pousměje..
Má výborný vztah se svojí rodinnou. Žila předtím jenom se svým otcem. Toho zbožňuje a neskutečně ji štve, že mu musí lhát o tom kde je a co dělá. Každý týden mu píše dopisy, ve kterých si vymýšlí pohádky o tom, jak cestuje se svou matkou.. Pochází z velké rodiny. Měla spoustu tetiček a strýčků, ještě teď žije i její prababička a oba dva prarodiče. Taky má spousty bratranců a sestřenic a se všemi má dobrý vztah. Nejraději má rodinné oslavy a podobně.. tehdy jsou všichni spolu a je tam super atmosféra a.. Tohle je prostě její. Svoji rodinu miluje nadevše a nedala by na ni dopustit.
Miluje umění. Už od nějakých třinácti, čtrnácti maluje a za ty roky už se dost zlepšila. Kresba ji taky baví, ale upatlat si prsty od barvy a cítí tu typickou vůni, má to své kouzlo.. Taky píše. Takový svůj deníček a taky má zápisník, do kterého píše poezii. No, malování jí jde lépe, ale ona nepíše pro někoho.. Je to jenom pro ni. Pro její potěšení. A k těmhle účelům jí to stačí.
Nikdy samu sebe nijak neškatulkovala. A proto o ní nemůžeme říct, že je bisexuální, lesbička nebo co.. Ona prostě miluje. A když miluje, tak miluje naplno a celým svým srdcem. Je jedno, jestli miluje ženu, či muže.. Copak záleží na pohlaví? Ona miluje lidi, ona miluje jejich osobnost, to jací jsou, jejich příběh a tohle všechno.. A proto o sobě nikdy asi neřekne, že je lesbička, bisexuálka, ani heterosexuálka.. Ona prostě párkrát políbila ženu a neskutečně se jí to líbilo. A možná jednou políbí muže a neskutečně se jí to bude líbit. To všem zatím netuší. Je to přesně ten typ, který se dokáže zamilovat do bokovky na jednu noc, stejně jako její otec se zamiloval do její matky. Neumí si jenom tak užít, ona ke všem automaticky získá citový vztah. Občas se až moc váže na lidi..


Paříž, Prosinec roku 1998
Byl jsem jí jako omámen. Až jsem málem spletl akordy a místo naší úvodní písničky začal hrát tu, co po ní měla následovat. Pohled Billyho byl k nezaplacení. Jenomže copak já jsem za to mohl? Okouzlila mě. Stála tam v davu všech těch dívek a mohla by se vám zdát tuctová, jenom další fanynka, kterých jsme tehdy měli požehnaně. Ale ona byla jiná. Netuším co mě na ní zaujalo, možná to byly její oči, možná to něco, ta aura, co se kolem ní vznášela.. Ale zamiloval jsem se do ní, bezhlavě, tou láskou, o které se píší knihy, knihy, vypráví se o ní příběhy. Měla mě dočista ve své moci.
To že jsem s ní ten večer skončil v posteli bylo takové mé malé vítězství.. Ovšem, bylo to úplně jinak. Nebyl jsem to já, kdo vyhrál, ale ona. Moc dobře věděla, jak jsem jí podlehl a celou noc mě trápila řečmi, že tohle je jenom na jednu noc. Modlil jsem se aby nebylo.. Ani jsem si neuměl představit, že by tohle bylo naposledy co ji vidím.. Naštěstí nebylo. Když k ránu odcházela, tak mi nechala na stolku její telefonní číslo a otisk jejích dokonalých, sametových rtů, které byly předtím zvýrazněny červenou rtěnkou.

Amsterdam, Březen roku 1998
Ještě pořád jsem tu dívku nepustil z hlavy. Proklínal jsem sám sebe, že jsem nemohl zůstat v Paříži déle, ale.. Byl jsem na turné, takže jsem prostě nemohl, nenechal bych kluky ve štychu. Psal jsem jí ale.. A volal, ale ona mi to nezvedala.
Dneska jsem jí volal znova. Operátor mi oznámil, že tohle číslo bylo odpojeno a že je jim to líto.
Taky mi to bylo líto.

Amsterdam, Září roku 1998
Byl to šok. Zrovna jsme s kluky pracovali na nové desce ve studiu, když v tom mi volal domovní, že se před barákem objevila nějaká ženská, v rukou nesla dítě a dožadovala se mě. Okamžitě jsem sedl na kolo(tehdy jsem ještě ani neměl řidičák) a vyjel jsem.
Nemohl jsem věřit svým očím, když jsem viděl jak tam stojí Ona. V rukou držela jakýsi bílý uzlíček a oči měla celé uslzené. Nechápal jsem to.
Později mi vysvětlila, že se bála, že bych ji donutil jít na potrat. Ten bílý uzlíček byla naše dcera. Prý se jmenuje Francoise. Byla krásná, mělo to kouzlo, co mě tak očarovalo na její matce. Ujistil jsem ji, že se o ně postarám, vzal jsem jí k sobě, malou jsme nakrmili a potom uložili. Prožili jsme vášnivou noc, oba dva jsme byli rádi, že se vidíme.. Až potom mi došlo, že to bylo na rozloučenou. Když jsem se druhého dne ráno probudil, tak byla pryč. Nechala zase papírek.. Tentokrát pouze s otiskem rtů, bez čísla, bez podpisu, bez ničeho.. A Frankie mi tam nechala. Nemohl jsem ji odnést do děcáku, nebo tam, nemohl jsem.. A proto se ze mě místo úžasného rokového, kytarového boha musel stát otec. Nikdy bych to Frankie nepřiznal, ale byl to možná taky důvod, proč se naše skupina rozpadla. Byla pro mě to nejdůležitější na světě a hudba musela jít stranou. Nikdy jsem ničeho nelitoval a nelituji.

Amsterdam, Září roku 2004
Malá Frankie zrovna poprvé nastoupila do školy. Byla tam celá naše rodina, částečně protože tam nastupovalo i pár mých neteří a synovců.. Muselo to vypadat komicky, když se nás tam sešlo tolik, ale bylo to skvělé. Frankie na sobě měla takové rozkošné šaty a nechala si od mě zaplést copánky, takže byla ještě rozkošnější.. Neumím uvěřit tomu, že už je ve škole. Přijde mi to jako včera, co jsem ji choval v té zavinovačce a utíral jí z brady přesnídávku.. A teď už je to velká holka a.. Musím přiznat, že na to, že jsem ex rockový, kytarový bůh a strašný drsňák, tak teď mám slzy v očích.

Amsterdam, Září roku 2008
Frankie právě oslavila desáté narozeniny! Přichystali jsme jí velkou oslavu, se všemi tetičkami, strýčky, prarodiči, bratranci, sestřenicemi a v podstatě celou rodinou. Měli jste vidět ty její jiskřičky v jejích očích, když spatřila ten obrovský dort a všechny kolem.. Byl jsem na ní v ten moment hrdý. Vychoval jsem z ní rozumnou slečnu. Měla ráda svoji rodinu, byla skromná, vůbec né rozmazlená i když by mohla být.. Peněz jsme měli dost a všeho ostatního taky. Ale ona byla hodná. Byly to maličkosti.. Jako třeba že nejdříve rozdala dort všem ostatním a až potom sobě, ale věděl jsem, že i tohle jsou známky toho, že bude neskutečně laskavá. A ten pocit mě hřál. Byl jsem na ni hrdý.

Amsterdam, Září roku 2011
Heh.. Upřímně netuším, co tady mám jako napsat.. Táta mi tenhle pitomej deníček dal k narozkám, že prej je to dobrej nápad jak si přebrat všechny starosti a tak.. No nevím, mě se to zdá jako pěkná prkotina, ale když mu to udělá radost. No dobrá tak teda.. Dneska jsme ve třídě řešily, že všechny holky už dostali svoji první pusu, ale já pořád ne! Fakt si přijdu vadná! Musím to dohnat. Ve vedlejší třídě je jeden moc pěkný kluk, tak možná ten.

Amsterdam, Prosinec roku 2011
Strašně moc nesnáším tu krávu D. z naší třídy! Moc dobře věděla, že se mi T. Z vedlejší třídy líbí a ona si ho klidně líbala! A když jsem se ho ptala, proč to udělala, tak mi řekla, že to nebyl její nápad, ale že to T. chtěl sám! Je mi fakt na nic! T. prý o mě říkal, že se mu nelíbí,že nemám žádná prsa. ALE COPAK JÁ ZA TO MŮŽU? Je to fakt hrozný, jsem placatá jako kámen, ale rozhodně si nehodlám vycpávat podprsenku jako ta kráva I. Je mi fakt hrozně.. Copak jsem fakt tak škaredá, že by radši T. líbal tu flundru D. ? Achjo..

Amsterdam, Září roku 2012
Pozor na to lidi, mám novou přezdívku, co mi ta kráva D. vymyslela.. Prý jsem Frankenstein.. Fakt děkuji, ty náno pitomá! Ale ve třídě se toho všichni chytli.. Takže pozor na to, teď mi tak říkají všichni. Nechci ale jít za učitelkami, to fakt ne. Ještě by si vymysleli něco dalšího a nebo já nevím co. A táta se o tom taky nesmí dozvědět. Takže když jdu ven, vždycky mu radši řeknu, že jdu s někým. Radši ale chodím do parku. Vždycky si vezmu skicák a tužky a prostě maluji kolemjdoucí. Moc mi to zatím nejde, ale možná když budu trošku cvičit.. Rozhodně lepší, než trávit čas s těmi ubožáky.. Dneska si ke mě přisedl nějaký bezdomovec. Nejdřív jsem z něj měla strach, ale jenom mě požádal, jestli bych ho nemohla namalovat.. Tak jsem řekla že jo, cvičit je potřeba.. Nabídl mi cigaretu. Tak jsem si vzala, ale musela jsem ji vyhodit. Bylo to odporné. Zadusila jsem se a on říkal, že je to tak dobře, že prý ať s tím ani nezačínám, že je to svinstvo. Něco mi říkalo, že bych mu měla věřit..

Amsterdam, Leden roku 2014
Přijali mě.. Byla jsem neskutečně šťastná, ale zároveň jsem neuměla přestat brečet. Táta mě držel kolem ramen a pořád mi dokola blahopřál.. Myslel si, že to jsou slzy štěstí, ale nebyly.. Bylo mi hrozně. Zase tohle všechno začne od znova. D. a další, ti jsou všude a kde nejsou, někdo jiný se najde. A byla jsem neuvěřitelně ráda, protože takhle budu moct malovat a dělat věci co mě baví i ve škole, ale.. Mám tak hrozný strach z toho nového kolektivu. Dneska jsem taky poprvé zkusila, jaké to je, když se vám zaryje břitva do kůže. Omylem jsem se řízla při ořezávání pastelek, ale.. Bylo zvláštní, že mi to přinášelo hroznou slast. Jako kdyby to byl trest. Za co? To jsem netušila, ale přišlo mi to správné. Proto jsem se řízla znova. Bylo neuvěřitelně uklidňující cítit krev jak teče po mé kůži, jak ta rána štípe a.. Byl to jediný způsob, jak trochu upustit.

Amsterdam, Říjen roku 2014
Všechno jako kdyby to začínalo od znova.. Jak jsem předpokládala, je tady další taková D.. Je mi z toho strašně úzko.. Dneska jsem málem zajela s tou žiletkou příliš hluboko a nešlo mi to zastavit, ale nakonec se mi to povedlo. Měla jsem strach, že vykrvácím. Ale né moc velký, možná.. Možná by mi to pomohlo? Táta už se ptal, odkud to všechno mám, ale zatím se mi dařilo to maskovat tak, že to jsou škrábance, náhodná říznutí, takže si všichni myslí, že jsem jenom nešikovná.. Díky bohu.

Amsterdam, Únor roku 2015
Nikdy jsem se necítil tak strašně jako když jsem ji tam viděl.. Seděla ve sprchovém koutu, měla nepřítomný pohled a po předloktí se jí táhly dvě dlouhé rány, ze kterých se jí řinula krev. Cítil jsem to zklamání.. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Jak jsem mohl takhle zklamat? Kdyby to jen viděla její matka..
Okamžitě jsem jí pomocí kusu látky zastavil krvácení a potom jsem zavolal záchranku. Vzal jsem svou maličkou holčičku do náručí a odnesl ji před dům. Všichni to viděli.. Všichni viděli že jsem zklamal. Že jsem nedokázal ohlídat svou maličkou holčičku. Ani si nepamatuji jak dlouho to trvalo než jsme se dostali do nemocnice. Vím jenom, že jsem běžel vedle nemocničního lůžka a sliboval své milované dcerušce, že už ji nikdy nenechám samotnou.

Amsterdam, Březen roku 2015
Když jsem se probudila na tom lůžku, bylo mi strašně. Teď už to bylo lepší. Nebo jsem to tak alespoň chtěla.. Všechny ty doktorky, všechny ty sestřičky, můj táta, celá moje velká rodina se snažili, aby mi bylo líp.. Jenomže ono nebylo. Bylo mi pořád mizerně a pořád jsem měla stejné, nebo podobné myšlenky.. Tolik jsem si přála už být v pořádku. Jenomže jsem měla dvě velké připomínky, které mě nutily myslet pořád na to samé.. Ta doktorka, která mě měla na starosti říkala, že je to normální.. Netušila jsem, jestli je to pravda, ale doufala jsem, že to přejde. Dostala jsem nějaké prášky. Chtělo se mi po nich fakt hodně spát a dokonce jsem měla slyšiny. Někdo na mě pořád volal, že prý mám jít z a ním,někam.. Ani jsem netušila kam a bylo mi to fakt jedno. Potřebovala jsem se vzpamatovat z tohohle, potřebovala jsem, abych tatínkovi dokázala, že budu v pohodě. To bylo to jediné, na čem mi záleželo. Všude jinde se o mě povídalo, že jsem narušená. Ta holka, co se podřezala. Ale tentokrát už mi to bylo jedno. Ať si říkají co chtějí.. Jednou nade mnou zvítězili, znova se jim to nepodaří.

Amsterdam, Září roku 2015
Hurá, konečně mě úplně propustili. Doktorka říkala, že to trvalo déle, ale že si chtěli být jistí. Ale takhle můžu znovu nastoupit a po srovnávačkách pokračovat ve studiu. To bylo to, na co jsem se teď chtěla zaměřit. Pořídila jsem si taky druhý zápisník. Píšu si tam básničky a takové úvahy, není to deníček jako tohle.. Ale dá se to. Jsem docela střevu, ale to se určitě časem zlepší. Hlavně nesmím začít myslet negativně.. Tohle myšlení pozitivně je stokrát lepší.. Jako kdyby svět měl najednou mnohem zářivější barvy. Samozřejmě mám pořád svoje dny, kdy prostě jsem v háji.. Ale jak teď spím u táty, tak se stačí přitulit a je to lepší. Můj tatínek mi teď hrozně pomáhá, netuším, co bych bez něj dělala..

Amsterdam, Silvestr 2015
Sama tomu neumím uvěřit, ale.. Dneska jsem poprvé políbila dívku. A.. O můj bože.. Je to o tolik lepší než líbat muže. Bylo to jako.. Bylo to jako ohňostroj, jako milión světýlek, ten nejlepší pocit v celém mém životě. Doposud jsem si byla docela jistá, že jsem heterosexuálka, ale teď? Už jsem pár chlapců políbila, ale ani jednou to nebylo jako dneska s tou dívkou..

Podzim, 2016
Milý tatínku. Pamatuješ si na mou matku? Předevčírem mě navštívila.. Vím, že je to těžké, ale.. Věř, že tě miluji. Opravdu moc. Jsi mým vším. Ale budu se muset odstěhovat. Matka chce, abych s ní trošku cestovala, řekla jsem jí o všem co se stalo a ona říkala, že v mládí měla také takové problémy a že mi s tím pomůže. Neboj, budu ti co nejvíce psát, pořád budeš vědět co se mnou je, ale tohle musím absolvovat sama s matkou.. Neboj, nic se mi nestane, ona se o mě postará..
Miluji tě tatínku, děkuji za všechno co jsi pro mě udělal.
Frankie.

Luxor, 2016
Bylo mi hrozně. Nikdy mi nebylo hůř než když jsem psal ten dopis tatínkovi o tom, jak jedu cestovat s matkou.. Nejela jsem. Sice mě navštívila, ale vypadalo to úplně jinak. Dozvěděla jsem se, že je to bohyně Bastet. A že já jsem v podstatě polobohyně.. A že musím opustit tátu. Nejdříve jsem to odmítala, ale moje matka je velice přesvědčivá.. Proto jsem si vymyslela tamten blábol.. Je mi hrozně. Ale je to nová šance. Nesmím myslet negativně. Nesmím. Je to nová šance, je to nový začátek, ne?




○ PRIMÁRNÍ ZBRAŇ: Bojová hůl
○ SEKUNDÁRNÍ ZBRAŇ: Prak
○ DALŠÍ ZBRANĚ:
• xxx

LEKCE:
• xxx

ČAROVNÉ PŘEDMĚTY:
• xxx

VÝPRAVY:
• xxx


VLASTNOSTI:
SÍLA4/10
RYCHLOST6/10
OBRATNOST7/10
VÝDRŽ6/10
SCHOPNOST7/10

DOVEDNOSTI:
Boj s mečem0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Boj s dýkami/noži0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Boj s kopím/oštěpem0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Boj se sekerou0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Střelba z luku/kuše0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Boj beze zbraně0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Léčitelství0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Psaní hieroglyfů0. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Umění2. level▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

SCHOPNOSTI:
PHOTOKINESIS3/10▬▬▬▬▬▬▬



DRUH: Mainská mývalí kočka
JMÉNO: Leonard
POVAHA:
Leonard je miloučké kotě. Je přesnou kopijí Frankie, ale narozdíl od ní se nenechá jenom tak lehce unést emocemi. Je většinou rozumný a snaží se myslet racionálně. V tom se s Frankie doplňují. Leonard klade důraz na rozum, Frankie se řídí srdcem, ale sem tam dá i na radu Leonarda.






 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama